Smutný výsledek krajských a senátních voleb

   Tak jsou za námi. Krajské a senátní volby 2012. Nejsou sice ještě k dispozici kompletní výsledky těchto voleb, ale celkem jistě to vypadá, že minimálně ve dvou krajích vyhráli komunisté. Ne že by mezi výhrou ČSSD a KSČM byl nějaký podstatný rozdíl, ale stejně je pro mne pořád ČSSD to menší zlo. Přečetl jsem si dnes jeden zajímavý článek o komunistech a myslím, že stojí za to si jej přečíst a připomenout kdo že to vlastně v těch dvou krajích vyhrál:

Hodní a nevinní komunisté aneb jak se nám pod nimi žilo

(Autorem tohoto článku je pan Ing. Jiří Vacek. Původní verzi článku naleznete na www.jirivacek-satguru.cz)

   Komunisté a jejich přátelé se nám snaží namluvit, že komunismus je vznešená idea, že jsme se za komunistů vlastně měli dobře, a že došlo jen k několika výstřelkům. Všichni komunisté byli hodní lidé a chtěli jen náš prospěch. Pravda, fakta jsou úplně jiná a hovoří děsivě sama za sebe.

   V následujícím jsem shrnul jen část zločinů, kterých se komunisté dopustili jako vysoce organizovaná zločinecká skupina, která měla i svou tajnou policii a armádu – lidové milice, aby se udržela u moci.

  Prvým zločinem komunistů byl násilný puč v roce 1948, ve kterém se pomocí milicí, komunisty prolezlé policie a odborů se zmocnili vlády a okamžitě všechny demokratické orgány státu zrušili a nahradili jmenovanými, které byly plně v jejich moci.

Pak ihned začali se svým terorem. Následující údaje jsou vzaty z deníku Lidové noviny.

Tábory nucených prací

   V Československu jich bylo v letech 1948 – 1951 zřízeno sedmatřicet. Zavíraly se do nich bez soudního líčení až na dva roky takzvané politicky nespolehlivé osoby. Ty pak pracovaly v dolech nebo železárnách.

Koncentrační tábory

   Vybudoval je režim pro „špiony“ a „velezrádce“ při uranových dolech v Jáchymově, Horním Slavkově a Příbrami. V sedmnácti lágrech jich byly zavřeny desetitisíce. Na Jáchymovsku to byly například Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikolaj. Na Příbramsku Vojna a Bytíz.

Procesy jako tragické divadlo

   KSČ začala po únoru 1948 likvidovat své odpůrce. Za smyšlená provinění byly tisíce lidí odsuzovány až na doživotí a 241 dokonce k smrti. V roce 1949 poslal soud na smrt hrdinu 2. světové války generála Heliodora Píku. Žalobce Vaš a spol. sepsali dokumenty, které ho „usvědčovaly“ z velezrady. Po procesu s představiteli nekomunistických stran (1950) byla oběšena Milada Horáková. Dalšímu procesu s církevními představiteli předcházel tzv. číhošťský zázrak (1950). StB zatkla kněze Josefa Toufara kvůli „podvodu“ s pohybujícím se křížem v kostele. Kněz po brutálních výsleších zemřel. Režim se postupně vypořádal také s vojáky, kulaky, se sportovci a později i se soudruhy z vlastních řad (proces s Rudolfem Slánským).

Smrtící hranice

   

   V únoru 1948 přestaly platit cestovní pasy. Desetitisíce lidí se ale rozhodly odejít na Západ. Československo tak opouštěli ilegálně, různými způsoby. Po únoru 1948 emigrovalo 150.000 až 200.000 lidí. Pohraniční stráž jich 174 zastřelila  (posledního v roce 1985). V dubnu 1951 byla hranice se západním Německem a Rakouskem obehnána drátěným zátarasem. Byl do něj pouštěn elektrický proud o napětí 3000 – 5000 V. V drátech zahynulo 88 lidí. Po řadě protestů ze zahraničí stráž do zátarasů proud od roku 1965 nepouštěla.

Akce K – proti církvi

   KSČ chtěla od počátku přeměnit církev v poslušný nástroj moci. Prohlášení loajality po ní ale požadovala neúspěšně. Státní aparát zasahoval proti katolickým školám, spolkům a tisku. Po roce 1949 začali komunisté likvidovat kláštery v tzv. Akci K. Do centralizačních klášterů převezli 2376 mnichů. Poté začala likvidace 720 ženských klášterů a internace 10 tisíc řeholnic. Akci předcházely procesy s představiteli řádů. StB pronásledovala i křesťanskou mládež a omezovala církevní vzdělání.

   Řeholníci perzekvovaní v 50. a 60. letech komunistickým režimem. 361 osob bylo ve vykonstruovaných procesech odsouzeno dohromady k trestu 2110 let a tři na doživotí. Perzekuce zasáhla také kněží a laiky.

Jak postupovalo znárodňování

   

   Ačkoli komunisté ve volbách v roce 1946 slibovali podporu malému a střednímu podnikání a ještě i ústava přijatá v květnu 1948 zachovává právo na soukromé vlastnictví podniků do 50 zaměstnanců, po nástupu k moci hodili sliby do koše a znárodněny byly všechny zbývající firmy. Tím se Československo stalo raritou i v regionu – ani Polsko či Maďarsko zcela nevymýtily drobné podnikání. Po podnicích byla zkonfiskována půda, vesnici postihla „kolektivizace“. Komunisté vysídlovali rolníky, nejčastěji „vesnické boháče“.

   Tyto represe postihly celkem 1629 farmářů. Protože museli odejít i s rodinami, celkem bylo postiženo odhadem asi pět tisíc lidí.

Ženy vězeňkyně

   Symbolem žen, které režim ponížil, zavřel do žaláře a popravil, se stala právnička a politička Milada Horáková. Národní socialistka, za války vězněná nacisty, byla rok po převratu zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena za velezradu a vyzvědačství. Právě na jejím případu se plně ukázala krutost komunistických vládců a rovněž děsivá proměna, jíž prošla společnost. Od popravy Horákovou nezachránily ani protesty z celého světa, v dopise Gottwaldovi se přimlouval i Albert Einstein. Naopak doma se volalo po krvi – po celou dobu procesu přicházely „rezoluce“, dokonce i od dětí ze škol, požadující pro Horákovou nejtvrdší trest.

Letci

   Nejostudnější kapitolu napsali komunističtí tyrani v případě těch svých obětí, které riskovaly životy v boji proti nacistické hrůzovládě. Pokud zůstaneme u letců, bylo jich podle odhadů historika Zdeňka Těšínského uvězněno či zavražděno 247, 126 z nich sloužilo u RAF. Československá poválečná ani světová vyznamenání nic neznamenala, řada letců byla uvězněna bez soudu. Když už je neuvěznili, alespoň je degradovali a odsoudili je i jejich manželky k podřadným povoláním. Před takovým osudem uprchlo do zahraničí celkem 450 československých letců, kteří bojovali na frontách druhé světové války.

   Co je zvláště zavrženi hodné je, jak se komunisté mstili na dětech. Tyto středověké metody, že děti platí za hříchy svých rodičů, ve 20. století obnovilo jen gestapo a komunisté. Děti třídních nepřátel a se špatným třídním původem nesměly ve velké většině studovat nejen vysoké, ale ani střední školy. Tím je poznamenali na celý život. Naproti tomu být dítětem komunistů znamenalo mít přednost při přijímání na všechny školy i před mnohem lepšími dětmi nestraníků. Takto celoživotně postižených dětí, které se nedostaly na školu, bylo mnoho desítek tisíc, ne-li statisíce.

   Komunisté rovněž zavedli znovu sobotu, a dokonce i nevolnictví, neboli připsání k půdě. Platila pracovní povinnost. Nikdo nesměl být bez pracovního poměru. V takovém případě se na dotyčného vztahoval § trestního zákona o příživnictví a trest nepodmíněného vězení.

   Novodobé nevolnictví platilo pro obyvatele pohraničních okresů, bývalých Sudet. Vztahovalo se na ně nařízení, že jejich obyvatelé nesmějí být přijímáni do pracovních poměrů ve vnitrozemí. Jelikož musel být každý zaměstnán, občané produktivního věku se nemohli z pohraničí odstěhovat.

   Obdobné bylo i postavení lidí z venkova, kteří byli družstevníky včetně jejich dětí. Nemohli, oni ani jejich děti, se odstěhovat jinam, pokud neměli souhlas vedení družstva. Proti jeho rozhodnutí odvolání neexistovalo. Když byl dotyčný „kulak“ nebo dítě z „kulacké“ rodiny, byl jeho osud na dlouhá léta zpečetěn. Nemohli ani studovat ani nalézt si lepší zaměstnání, pokud samozřejmě nebyli komunisty. Šlo-li o „prospěch rodné strany“, neplatila žádná omezení. Ta platila jen pro nestraníky a zvláště pro třídní nepřátelé.

  Komunisté, kteří prohlašovali, že budují beztřídní společnost, která každému zaručí naplnění jeho potřeb, ve skutečnosti tak vytvořili ryze třídní společnost. Privilegovaní komunisté mohli vše. Práva „vést“ – rozuměj neomezeně vládnout, si dokonce odhlasovali jako zákon: „Komunistická strana je vedoucí silou ve společnosti“. Tím zdůvodňovali svou absolutní, nekontrolovatelnou moc nad nestraníky. Ti byli druhořadými občany, jejichž hlavní povinností bylo bez řečí poslouchat komunisty. Ti, kteří dostali nálepku „třídní nepřítel“, byli bezprávnými psanci, kteří mohli být pronásledováni, jak  se kterému komunistovi zlíbilo. Vím, o čem mluvím z vlastní zkušenosti. Na konci padesátých let a celá šedesátá léta jsem do této kategorie spadal. Podrobnosti jsou v mých pamětech „Jak jsem hledal Boha“.

   Seznam těchto zločinů není naprosto úplný. Hned po puči začaly hromadné vyhazovy žáků ze škol včetně středních. Nebyli vyhazováni pouze vysokoškoláci, ale i středoškoláci, kteří byli nekomunisté. Dále vzdělání bylo odepřeno všem, kteří neměli spolehlivý původ. Postižených byly statisíce.

   Ze zaměstnání bylo propuštěno a zařazeno k lopatě desetitisíce inženýrů a doktorů. Bránický most byl podle nich pojmenován příhodně „Mostem inteligence“.

   Vedení státu i podniků se octlo v rukách nevzdělanců – zedníků, holičů, nádeníků, jejichž jedinou kvalifikací byla komunistická legitimace.

   Komunisté z nás udělali gubernii SSSR, který nás bezohledně hospodářsky vykořisťoval. Za statisíce tun uranu jsme nedostali ani korunu. Ani dnes nám Rusko nezaplatilo, co nám dluží a již nikdy nezaplatí. Jde o stovky miliard korun.

   Výsledkem hospodaření komunistů byl celostátní úpadek, měnová reforma v roce 1953. Kromě vybraných soudruhů, kteří postiženi nebyli, nás všechny komunisté ožebračili. Za jednu starou Kč jsme dostali 2 haléře nové měny. Byli okradeni všichni, co si  spořili celý život na důchod včetně sirotků. Tyto peníze prostě zmizely. Komunisté je prohospodařili.

Důsledky na veřejný život byly děsivé včetně veřejného duchovního života. Zanikly všechny duchovně zaměřené spolky, časopisy a nebyla možná jakákoliv veřejná duchovní činnost včetně vydávání knih. Za činnosti tohoto druhu se chodilo do vězení, jako například za rozšiřování duchovních textů. Tak v době, kdy se buddhista či komunista Fr. Drtikol (?) radoval za vlády komunistů, okruh paní Heranové šel za rozšiřování duchovní literatury do vězení. Dnes o jejím hrdinství a statečnosti nikdo neví. Ušlechtilý Drtikol, který k jejímu osudu přispěl, se oslavuje: myslel to přece dobře. Otázka zní: „Pro koho?“ Pro ateisty a zločince? Osudy mé i mých přátel z té doby si každý může přečíst v pamětech. Příznivec Tomášovců, pan Dostál, je chce prověřovat pomocí estébáků…. Zřejmě se obává, že komunistům ubližují a on to musí napravovat. Proč nenapravuje zločiny komunistů? Proč se nevěnuje jejich obětem? Ví vůbec, jak s odpůrci komunisté nakládali? Poslechněme si vyprávění jednoho z mnoha tisíců postižených, vojáka naší armády Miroslava Káchy.

Trest končí smrtí

   „V prosinci 1950 jsem měl dva dny vysazený okno, byl jsem jen ve spodním prádle a do cely mi padal sníh. Byl jsem znovu v Domečku u výslechů. Zatkli totiž další důstojníky z našeho případu. Říkal jsem si: Ať už to skončí, ať dostanu ten špagát, ale aspoň budu chvíli někde, kde bude trošku teplo, trošku jídla a nebudou mě tolik bít…Ve velmi špatném stavu mě vrátili v únoru do věznice v Opavě. Měl jsem TBC a trvalé zdravotní následky nesu dosud.

   Seděl jsem v těch nejtěžších kriminálech. Pokus o útěk se rovnal sebevraždě. V trestním listu jsem měl napsáno: Trest končí smrtí. Za 11 let mě nedali ven na práci, byl jsem ve studené, kamenné a dobře hlídané věznici. Na lágrech to stálo asi taky za pendrek, byla tam tvrdá a nebezpečná práce, ale měli možná trochu volnost, viděli nebe… V Leopoldově nám na uvítanou řekli: Tuna zdochnětě! A pracovali na tom. Měl jsem 75 kilo. Po dvou měsících už jen 53.“

   V roce 1968 zavinili komunisté okupaci naší země sovětskou armádou. Spáchali tak zradu na celém národě, když jim zájmy jejich strany byly víc než zájmy národa. Jak tato internacionální pomoc vypadala? Takto!

Počet obětí invaze je vyšší, než se uvádělo

Srpen 1968

   PRAHA – Počet obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 mezi občany bývalého Československa je vyšší, než se dosud předpokládalo. Podle nejnovějších zjištění Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu si srpnová okupace vyžádala 90 mrtvých, což je o 18 více, než uváděla předlistopadová ministerstva vnitra a obrany v oficiálních zprávách pro předsednictvo vlády. Uvedla to včera dokumentaristka ÚDV Milada Kadlecová.

   Tehdejší údaje hovořily o 72 mrtvých, 267 těžce a 442 lehce zraněných. Kadlecová však na základě studia historických pramenů zjistila, že usmrcených bylo 90, těžce zraněných 301 a lehce 526. Podle ní však ani tato čísla nebudou konečná.

   Normalizační Husákův režim průběžně lustroval. Objevil-li se někde bezpartijní šéf, předseda či ředitel, byl to malý zázrak či velká finta. Centrální seznam úhlavních nepřátel tzv. reálného socialismu obsahoval 6335 jmen a měl jasný smysl: zahnat nepřátele režimu do kouta i s jejich rodinami, izolovat je, zbavit je možnosti kvalifikované práce, vyloučit je ze státní správy, ze sdělovacích prostředků atd., přičemž ono „ a tak dále“ bylo pružné a nekonečně široké.

   Celkem poslali komunisté do vězení 262.000 lidí. 262.000 nevinně odsouzených, někteří byli dokonce popraveni a nejméně stejný počet lidí, kteří takto přišli o manžela, děti, o rodiče a podobně. Za všechny tyto a mnohé další zločiny nebyl nikdo potrestán. Proč?

 Nepotrestaní vrazi

   „Po listopadu 1989 nebyl nikdo za zločiny proti lidskosti, kterých se objektivně dopustil, potrestán„ říká Čestmír Čejka z konfederace politických vězňů. „Může za to kontinuita práva. Zločinci byli souzeni podle tehdy platných předpisů. Jejich činy byly v rámci těchto paragrafů promlčeny. Režim si to pojistil“. Příkladem může být kauza prokurátora Karla Vaše, zodpovědného za smrt generála Heliodora Píky. V roce 2002 byl odsouzen k sedmi letům vězení za vraždu, ale vrchní soud následně rozhodl, že jeho činy jsou promlčené a stíhání bylo zastaveno.

   Ještě v roce 1989 pár dnů po začátku sametové revoluce komunisté zcela vážně rozvažovali, zda ji mají zastavit násilím i za cenu krve prolití.

   Poslední generální tajemník komunistické strany Československa Karel Urbánek přiznal LN, že k použití armády proti demonstrantům zbývalo v listopadu 1989 jen málo.

   Urbánek, který stál v čele KSČ jen 25 dnů, se k okolnostem „sametové revoluce“ obvykle odmítá vyjadřovat. Pro LN ale udělal výjimku.

   „Využití síly bylo na spadnutí, i když  to jen málokdo přizná nebo jen připustí. V Praze byly Lidové milice, velení armády deklarovalo plnou podporu straně“, říká v rozhovoru pro LN Urbánek. „Stačil podpis, aby demonstrace  na Letné rušila nadzvuková letadla, do ulic Prahy a krajských měst vjely tanky a vpochodovaly milice“, dodává. Podle něj měla armáda dokonce přesně vymezená místa, kam by v případě potřeby tanky rozestavila.

   Komunisté to nakonec podle Urbánka neudělali, protože by proti sobě stály dvě generace. „Desítky lidí by skončily v celách. Těžko ale předjímat, jak by se to vyvíjelo. Proti sobě by stály rodiny. Na jedné straně táta voják, milicionář či policista, na druhé straně dítě student či matka“, řekl.

   Toto zdaleka nejsou všechny zločiny komunistů. To nebyly zločiny jednotlivců, ale organizované zločinné společnosti, která si pro potlačení jakéhokoliv nesouhlasu zřídila veřejnou i tajnou policii, milice a plně si pro tento účel podřídila armádu. Byli to českoslovenští tankisté, kteří v roce 1969 potlačovali nepokoje k prvému výročí okupace.

Podstatu komunismu, ale i charakteru těch, kteří se dali do jeho služeb, přesně vystihuje článek z Lidových novin senátora Martina Mejstříka. Vyjímám.

   Není na světě země, v níž by se komunisté nedostali k moci krvavým převratem. V měkčích variantách měli armádu (případně spřátelené armády) a ozbrojené milice v pohotovosti (viz. Československo roku 1948). Komunismus nevěří ničemu a nikomu. Proto tolik fízlů. Přítel udává přítele, bratr bratra, syn otce. Jeho „budování“ se vyznačuje brutálním terorem, vyvražďováním elit, tříd, etnik, národů. Později stačí „pouhý“ psychický a existenční teror. Vzpomeňme Rusko (Sovětský svaz), východní blok, Kubu, Čínu, Kambodžu, Koreu, Vietnam, Tibet, ale i marxistické, či maoistické guerilly v Tichomoří, Jižní Americe, či Africe. Komunismus, tento „nejdemokratičtější systém na světě“, brutálně a krvavě potlačuje jakékoliv projevy nesouhlasu. Východní Němci, Maďaři, Poláci v 50.,70. a 80. letech, československé „pražské jaro“ v r. 1968, či „pekingské jaro“ – pásy tanků zmasakrované nenásilné protesty čínských studentů z jara 1989. Toto je komunismus v praxi. A k tomuto všemu se hrdě hlásí čeští komunisté. Občas veřejně, daleko častěji méně veřejně – na schůzích, mítincích, ve vnitrostranických tiskovinách. Jak jsme to mohli dopustit?!

Popření všech práv a svobod

   Komunismus v sobě nese, stejně jako nacismus, popření veškerých lidských práv a svobod, jak je deklarovala euro-americká civilizace. Během 20. století za sebou zanechal 80 až 100 milionů obětí. Počet, který není lidský rozum s to pojmout. Komunismus je zrůdný. Proto jsme šli v roce 1989 do stávky. I proto. Nechtěli jsme se už tvářit, že ho milujeme. Nechtěli jsme s ním nic mít. „Otcové“ naší demokracie nám ho svou laxností a naivitou vrátili zpátky do života. Bolševici buší na vrata Strakovy akademie a zdá se, že jim premiér Paroubek otevře. Historické paradoxy – sociální demokraté (opět) ve smrtícím objetí komunistů!

   Komunismus je ze své podstaty antidemokratický, dnešními slovy extremistický. Tvrdí-li nám naši komunisté, že tomu tak není, nevěřím jim ani hlásku, ale budiž. Pak ovšem nemohou být komunisty. Popřeli by sami sebe. Může být nacista demokrat?

   „Otcové“ naší demokracie udělali roku 1990 velkou chybu. Uvěřili v jejich polepšení. Za 16 let se nepohnuli ani o píď. Experiment s upřímně kajícím se komunistou se nezdařil. Demokracie se musí umět bránit. Pochopil by to dnes Václav Havel? Tak, jako se brání neonacismu, tak, jako hledá prostředky proti islámskému extremismu (na čí straně stáli komunisté během hrůzovlád v Iránu a Iráku?), musí demokracie najít sílu a odvahu skoncovat s beztrestnou propagací a šířením komunismu. Připomínám – 80 až 100 milionů, v drtivé většině naprosto bezbranných lidských obětí. Leninovy třísky… Už jenom z piety vůči nim musí být propagace komunismu postavena mimo zákon.

   Nemylme se: komunistickou vládu nesvrhla sametová revoluce ani disidenti. Změnu umožnila skutečnost, že hospodářský systém SSSR se pro svou neefektivnost a obrovské zbrojní výdaje zhroutil. Jinak řečeno: USA SSSR uzbrojili, a to vyvolalo změny politické, které umožnily nakonec i sametovou revoluci. Nás osvobodily USA a nikdo jiný. Jen proto jsme nedopadli jako o pražském jaru 1968, i když  snaha skalních komunistů zde byla.

    USA a jeho presidentovi Wilsonovi vděčíme podstatně za vznik našeho svobodného státu, v roce 1918 za jeho obnovu po 2. světové válce i za sametovou revoluci. Je velkým nevděkem na tuto pravdu zapomínat. Nepřátelé Ameriky jsou i našimi nepřáteli. Všimněme si, že štvou proti USA stejně jako za komunistů. Jsou s nimi zajedno.

   Po sametové revoluci najednou zmizeli všichni zlí komunisté a zbyli jen ti hodní. Nikdo se na jmenovaných zločinech nepodílel a vlastně se tak moc nestalo: měli jsme se přece celkem dobře. Komunisté určitě, nestraníci a třídní nepřátelé určitě ne. Oni jen se snažili o naše dobro, nikdo nechtěl nikomu ublížit a na zločinech se nepodíleli. To ti druzí. Opakuje se přesně situace s Němci po válce: oni také o ničem nevěděli, jen poslouchali rozkazy, bojovali za svou vlast a za vše zlé může jen Hitler. To on zavinil smrt padesáti milionů lidí. Jak to asi sám dokázal? Kolektivní vina neexistuje.

   Ale ona existuje. Když se lidé spolčí do strany, která se chce násilím zmocnit moci a neváhá své odpůrce vraždit, věznit, pronásledovat všemi způsoby a učinit z nich neplnoprávné občany, pak jde o zločinné spolčení se společnou vinou byť i různého stupně. Tvrzení o neexistenci kolektivní viny platí tam, kde pronásledovaná skupina – Židé, Češi, Poláci, ale i nekomunisté a podobní se nespolčili k provádění zločinů. Tam, kde k takovému spolčení došlo, jako v případě třetí Říše nebo komunistů, je vina takových kolektivů nepochybná. Kdyby neexistovala, byly by například reparace uložené Německu po prohraných válkách neoprávněné. Ve skutečnosti vycházejí správně z principu kolektivní zodpovědnosti všech občanů státu za jeho jednání. Česká republika také nedávno zaplatila 10 miliard korun odškodného americké firmě. Stát to není nikdo jiný než jeho občané a reparace či odškodné platí občané státu kolektivně. Ti jsou státem. Tvrdit, že kolektivní vina neexistuje, je stejné jako tvrdit, že každý kolektiv může beztrestně provádět jakoukoliv trestnou činnost. To je skutečně zrůdný názor. Na západě je například možné trestně stíhat i podniky jako celek za trestnou činnost, což opět není nic jiného než princip kolektivní zodpovědnosti.

   Výmysl, že kolektivní vina neexistuje, který se snaží vyhlížet ušlechtile, je ve skutečnosti lež, která má zločince zprostit viny za zločiny, které páchají ve spolčení.

   Každý komunista nese svůj díl zodpovědnosti za zločiny, které strana páchala – skutečně strana, kolektiv a nikoliv jedinci. Její zločiny byly zločiny systému, kolektivu straníků, který je bez jakýchkoliv zábran nejen umožňoval, ale přímo plánovitě prováděl. Třídní boj – vraždy a další násilí na odpůrcích komunismu, to byl přece program strany, se kterým se komunisté vůbec netajili. Gottwald již za prvé republiky vyhrožoval, že se jezdí do Moskvy učit, jak nestraníkům zakroutit krkem. Lenin opět mluvil o kapitalistech, kteří komunistům prodají i provaz, na kterém je později oběsí. Oba svá slova, jak dokazují jejich činy, mysleli naprosto vážně a doslova a také je uskutečnili. Co si máme myslet o lidech, kteří v rozporu s těmito fakty nás stále ohlupují tvrzeními o ušlechtilé myšlence komunismu a o kolektivní nevině komunistů? Buď jsou sami komunisty nebo jsou sami zlí, a proto i toto zlo tolerují, a dokonce podporují. I pouhá tolerance zla je již jeho podporou. Slyšet taková slova od údajně duchovních lidí je otřesné.

  Jak mohou, jsou-li duchovní, vidět ušlechtilost v tvrzeních: „Bůh neexistuje, náboženství je opium lidstva“ a v diktatuře proletariátu, rozuměj stranických špiček. Bez strany a její totalitní moci by nebyly její zločiny možné a každý člen této strany, již tím, že v ní byl, páchaní těchto zločinů umožňoval a podporoval. Plně platí, že ten, kdo toleruje zlo, je stejný jako ten, kdo je páše. I řadoví straníci svým pouhým členstvím toto zlo nejen tolerovali, ale i činně podporovali. Neplatili snad všichni měsíčně vysoké příspěvky, ze kterých financovali aparát strany, který tyto zločiny páchal? Neprosazovali v rámci stranické disciplíny linii strany? To byla základní podmínka členství, bez které ve straně nikdo nemohl být. Při jakémkoliv jejím porušení následoval vyhazov. Všichni členové strany měli naopak z členství zcela materiální výhody, a proto do ní i vstupovali. Prodávali svou čest za peníze: měli vyšší platy, nárok na vedoucí místa, devizové přísliby, přístup na školy pro ně i pro jejich děti a podobně.

   Všechny totalitní systémy a jejich podporovatelé svou vládu udržují lhaním a násilím, což je názorně vidět jak na nacistech, tak i komunistech. Když jejich vláda padne, tak jsou najednou nevinní a svalují vinu na druhé a spouští lavinu propagandy: naši odpůrci jsou stejní jako my, my jsme trpěli víc než oni a podobně.

   Němci po prohrané válce najednou mluví výhradně o křivdách na nich spáchaných a o svých zločinech mlčí. Dokonce se nestydí mluvit o „zločinném bombardování“ německých měst. O tom, že byli prví, kteří s ním začali a proměnili anglická i jiná města v hořící pekla, se nemluví. Dodnes vidím v duchu německé letáky, kde se s tím chlubí. Jsou na nich německé bombardéry shazující bomby na hořící a hroutící se anglická města. Dokud si mysleli, že vyhrají válku, nestyděli se dokonce svými zločiny chlubit! Nyní jsou ubohými obětmi.

   Stejně lžou komunisté a snaží se nám namluvit, že jsme si je zvolili a že jsme jako oni. Pan Pařík jejich argumentaci sdílí.

   Pravda je jiná. V roce 1946 volilo komunisty 39% lidí neboli 61% bylo proti nim. Proč měli takový úspěch? Protože lhali: SSSR je náš přítel, zajistí naší bezpečnost a nebude zasahovat do našich záležitostí. Kolchozy nebudou, živnosti zůstanou a budeme je dokonce podporovat atd. Řada jejich lží byla nekonečná. Jen se zmocnili moci, okradli ty, kteří jim uvěřili jak o živnosti tak i o půdu a nahnali je do kolchozů. Kdo nechtěl, šel do vězení jako třídní nepřítel. Tak se potvrdilo lidové: „Kdo lže, ten i krade“.

   Únorové vítězství byl normální policejní převrat, v jehož průběhu byl každý protest – například studentů, kteří šli protestovat k presidentovi na hrad, rozehnán komunisty ovládanou policií. Pochody milice městy s puškami na zádech, byly také výmluvné. A to v záloze ještě čekaly sovětské tanky. Kdyby se puč nezdařil, poskytly by nám svou pomoc stejně jako v roce 1968. Prostě jsme po válce spadli do sféry sovětského vlivu, jak se vítězné mocnosti dohodly již na Jaltě.

   Jedním z tvrzení na obranu komunistů je, že ve volbách dostávali 99,9% hlasů. Již je demagogií nejhrubšího zrna mluvit o této frašce jako o volbách. Byl snad nějaký výběr? Nebyl. Navíc, snad si ani největší hlupák nemůže myslet, že i kdyby se proti komunistům vyslovilo 100% voličů, že by se vzdali vlády. K čemu měli StB, soudy, milice a sovětské tanky? Pro parádu? V roce 1968 národ jasně ukázal, že komunisty nechce. Dobře víme, jak to dopadlo. Vyčítat lidem, že „volili“ komunisty je jen trik komunistů a jejich přátel, který má vyvolat dojem, že nekomunisté jsou stejní jako komunisté. Právě toto pan Pařík naznačuje, když se ptá, koho jsem volil. Typicky komunistické argumentace, která je má zbavit zodpovědnosti za spáchané zločiny. Za ty zodpovídá plně jejich strana a jelikož stranu tvoří její členové, tak i oni. Co jsem volil, dokazuje má celoživotní činnost i její plody: výslechy na StB, soud a vyhazovy ze zaměstnání.

   Proč se o tom tak široce rozepisuji? Protože komunisté se nezměnili, změnili jen taktiku podobně jako v letech 1945 – 1948 a té podřídili své vyjadřování. Jejich cíl je stále týž: opět se zmocnit vlády, a pak vládnout podle svého. Demokracie je pouze prostředí, které využívají jen proto, aby ji mohli zničit. Opět se prosazují síly, které chtějí s komunisty spolupracovat, protože si myslí, že z toho budou mít prospěch. Opak je pravdou. Když komunisté dosáhnou svého, zničí nejen své odpůrce, ale i spojence, jako se stalo v Rusku i u nás po roce 1948. Spolkli spojeneckou sociální demokracii bez nejmenších výčitek.

   Co by nás čekalo v případě, kdyby se komunisté dostali k moci, by mělo být každému myslícímu člověku zřejmé. Tím víc je udivující, že komunisty brání i lidé, kteří se nám představují jako duchovní autority. Proč jim tyto postoje vyhovují, ať si rozhodne každý sám. A pozor: platí skutky a nikoliv „ušlechtilé“ úmysly a řeči. Podobnost snah o naší likvidaci s počínáním komunistů není náhodná.

Tomáš